-
Notifications
You must be signed in to change notification settings - Fork 0
InterviewElzet
Jan Burian
ROZHOVOR S LADISLAVEM ZAJÍČKEM
(přepis z televizního pořadu Posezení s Janem Burianem z jara roku 1999)
JB: Já tě znám jako člověka, který si něco umane, někde se uzavře a začne něco dělat. Zavřel jsi se tam v tom sklepě ve Vítězné ulici, potom ve Všehrdově, a začal jsi organizovat lidi. Jak tě to napadlo?
LZ: No, já nevím, jak bych ti to řekl. Vždycky, tak jako Dalibor začal housti na své housličky, tak mě vždycky nouze naučila něco housti. Mně je jedno, do čeho se pustím. Tím nechci říct, že mám buňky na všechno na světě. Ale dělal jsem toho už v životě několikero, i když se to od sebe zdánlivě všecko odlišuje. A v té době, kdy Husák tady zakázal bigbít, spousta bigbíťáků vzala roha do zahraničí, stali se z nich emigranti a já jsem, blbec, prostě tady zůstal.
Tak ve dvaceti, devatenácti nebo kolika jsem opustil ČVUT, fakultu elektrotechnickou. Jednak jsem nechtěl za žádnou cenu být komunistickým inženýrem. Tam to bylo hrozné. V té škole. Já jsem byl mánička, vlasy kratší než teď, ale furt jsem byl nucen k tomu, abych se ostříhal. A tak dále. Celkové nepříjemné ovzduší, ti lidé tam byli hrozně nesvobodomyslní, prostě si mi tam nelíbilo. Připadal jsem si tam jak někde v koncentráku. Jenže se začal v roce 1967 stavět studentský klub číslo 1 na Strahově. Myslím, že už ani neexistuje. A já jsem při té stavbě lehounce pomáhal. A co se nestalo, ten klub koupil bicí ... jako na bubnování ... do hudby. Já jsem si na ně začal hrát. Díky Beatles a Rolling Stones, kteří mne naučili anglicky, jsem se začal o hudbu eminentně zajímat. Bicí mě přitahovaly nejvíc a tak jsem se na ně v tom klubu učil hrát. Díky tomu prostředí jsem se také uvolnil ode všech ideologií, náboženství, já nevím jakých nesmyslů, konstrukcí, schematismů, a tak dále. Ovšem směrem k odpovědné svobodě - ne k volnomyšlenkářství bez hranic. Prostě jsem začal pociťovat, že všechno, co je destruktivní, je v jádru strašně špatné. Že to opravdu z duše nenávidím. Mimochodem nenávist k destrukci je jediná destruktivní věc, která mě ničí ještě v současné době (smích). A tu destrukci jsem tehdy začal nenávidě. Nenáviděl jsem rasismus, jedním z mých nejkvětších životních kamarádů byl černoch z Mali, který tam studoval. To byl na tu dobu fantastický kytarista, zpěvák, prostě pomalu druhý Hendrix. Taky zpíval ještě s Gottem, dokonce hrál také v jednom českém filmu faráře z Afriky. Nevíš...
LZ: Farářův konec, jo. Tak tam on hrál toho černocha, co se tam na konci vyskytne. A další můj největší kamarád byl Cejlonec. Já jsem se tam s těmito lidmi strašně sžil, spřátelil. Najednou mě to hodilo do úplně jiné atmosféry, než byla ta zatuchlá komunistická čecháčkovskost.
LZ: Myslím si, že je naprosto nezodpovědné dostávat se do jakýchkoliv svazujících uzancí. Prostě nechci nikoho, kdo by mi chtěl velet, ale já nechci velet jemu. To, jak a kam dojdeme ve vzájemné komunikaci, je věcí výměny pohledů, úpravy, bohatosti zkušeností, zkoušek, pokusů, omylů, atd. Ale po té linii, která člověka nějakým způsobem obohacuje. Já to neznám, nevím, jestli zlého člověka obohacuje jeho zloba. Tomu nerozumím. Spíš bych řekl, že to směřuje do nějakého prázdna. Myslím, že existují určité zákonitosti, které v sobě obsahují odpovědnost k existenci všeho, co kolem nás je. Jít proti tomu, bořit a ničit, to je něco, co prostě z hloubi duše nenávidím. Absolutně. O čem jsme to mluvili?
LZ: Jo, do toho sklepa. Husák tenkrát zakázal bigbít a já jsem neměl vůbec žádnou šanci hrát hudbu, která mě bavila. Protože já jsem byl ”žuch buch”. Takže jsem skončil u Zagorové, v takové podivné kapele...
LZ: No. Tam jsem samozřejmě nemohl přežít. Já jsem nemohl hrát ”Bludička Jůlie”…Prostě to nešlo.
LZ: A nevěděl jsem co dál. Tak jsem vzal paličky a zahodil jsem je do kouta. Doslechl jsem se o nějakém Svazu hudebníků, u kterého se nějakým způsobem provozuje hudba. Spíš v něm byli ti dědkové, co hrajou po hospodách, kavárnách, ale byla tu možnost na základě statutu toho svazu založit jakousi divizi nebo subjekt té organizace, ve kterém bylo možno i leccos organizovat, vydávat, atd. Tak jsem se toho okamžitě chytil a založil jsem Sekci mladé hudby. Natiskl jsem si legitimace, orazítkoval a vymyslel jsem si členský poplatek 20 Kčs ročně. A začal jsem obcházet strahovské koleje, které jsem dobře znal, a ukecávat lidi, aby dávali dvacet korun. Protože jsem neměl co jíst, tak se tady přiznávám ke strašnému zločinu, že jsem ty peníze tenkrát utratil za housky, rohlíky a takové věci… Ne, samozřejmě jsem to nerozházel. Ti lidé skutečně peníze dávali, i když dvacka pro studenta tenkrát byla dost. Během pár let to vystoupalo z nuly asi na deset tisíc. Ale to už se samozřejmě pořádaly koncerty, dělaly se komorní vystoupení na Baráčnické rychtě, vydávaly se nějaké další tiskoviny, jako časopis Kruh, knížky, publikace, hezky udělané na křídě…
LZ: Frank Zappa měl vyjít po zrušení té organizace. My jsme tenkrát byli ilegální organizace a v tiskárně byl Frank Zappa. Asi za 250 tisíc, které bylo nutno vysoliti. Těch 250 tisíc se muselo zachránit před estébákama, protože bolševici mohli kdykoli zastavit tisk a celý náklad mě nechat zaplatit doživotním vězením. Už jenom na téhle ”hospodářské kriminalitě” by mě chytli. To byly nervy… ale byly i větší... A oni nás to tedy skutečně nechali odnést na poštu a rozeslat lidem, kteří to měli předplacené. Takže Frank Zappa tenkrát vyšel coby ilegální tiskovina.
JB: Já si na tebe pamatuji jako na člověka, který nás s Jiřím Dědečkem zval, abychom si zahráli na koncertě, tenkrát jsme nesměli v Praze vystupovat. A po koncertě jsi nám dával nějaké peníze, padaly z tebe dvoustovky a stovky a my jsme se na tebe koukali jak na nějakého šílence, který má peníze bůh ví odkud a teď nás tady vyplácí, a tak radši rychle pryč, aby z toho nebyl nějaký průser. To byla dost neskutečná doba. A když skončila ta éra Sekce mladé hudby, bylo jedno velmi důležité období...
LZ: Hele, dvoustovky neexistovaly. To vem’ zpátky...
JB: Tak pětadvacetikoruny, to je jedno. Ještě než to skončilo, tak jsi ještě organizoval ve svém sklepě školu…
LZ: Já jsem vždycky inklinoval k tomu aby z toho, co dělám, byl prospěch pro druhé lidi. Protože já si myslím, že zlo má svět rozdělený 50-50 procent a že nikdy nic nad ničím nezvítězí, i když vždycky v nějakých cyklech, místně atd. něco nabyde převahy. A lidé jsou bohužel s prominutím leckdy takoví blbci, že se strašně nechají oblbnout, naprogramovat si, co udělají, že třeba někoho zastřelí, protože je jiný než oni. Což je úplně absurdní, podívej se třeba na Jugoslávii nebo na to, co se děje v Africe atd. O čem jsme to mluvili? (smích)
LZ: Takhle já se vždycky zakecám...
LZ: Ne, to není senilita, já už jsem to dělal, myslím, hned od narození, že jsem čůral dvěma směry.
JB: Já si pamatuji, že jsi v době, kdy se to zdálo být úplně absurdní, začal školit lidi v různých směrech, prostě sis založil kurzy.
LZ: Protože jsem chtěl, aby lidi mohli zase něco nést dál, čerpat z něčeho něco, protože tu tenkrát byla spousta lidí úplně bezcílných.
JB: Oni si našli ten cíl chodit do té tvé Vítězné ulice pro informace, a tam si třeba půjčovat kazety A to byl jeden z těch cílů…
LZ: Počkej, ale hodně lidí to dělalo jenom proto, že to bylo ve flóru. Promítal jsem lidem video, my jsme byli vůbec první, kteří promítali americké filmy jako Jesus Christ Superstar, The Wall. Ty se u nás nesměly promítat, nebo nevím - prostě se jinde nepromítaly. Ale protože u nás to bylo pro členskou základnu, tak to nebylo proti žádnému zákonu. Jen jsem musel dbát na to, aby každý, kdo tam přišel, měl členskou legitimaci. Jinak by to mohli považovat za já nevím jaký trestný čin…
LZ: Napadlo mě, že je u nás třeba hudební publicistika absolutně v hajzlu. S prominutím. Že tady byl Rejžek, Černý, Dorůžka, a tím to končilo. A mně to strašně vadilo! Navíc od těchto lidí bylo hrozně těžké dostat článek třeba do těch sekčních materiálů, i když jsem dobře platil. Velmi dobře.
JB: Mně to povídej. Vždyť jsem ti dělal šéfredaktora Kruhu jeden rok a nevydal jsem ani jedno číslo.
LZ: To bylo asi proto, že jsem tak dobře platil... Takže mě napadlo, že by bylo dobré povzbudit, najít talenty, které by mohly pokračovat v další generaci hudebních publicistů. Postupem doby tam zůstalo jádro asi čtyř, pěti kluků a myslím, že i jedna holka. Ti vlastně tvoří tu, dá se říct, středně mladou generaci hudebních publicistů, takže já jsem hrozně pyšný na to, že jsem přispěl tímhletím impulsem k tomu, že tito lidé existují. To je strašně pěkný pocit, když najednou nějací lidé začnou se chovat tak, jak jim to naprogramuješ (smích). To kecám blbosti. Ale když najednou otevřeš pole, na které ti lidé dobrovolně vstoupí, a jsou vybavení něčím takovým, že to funguje.
LZ: Jo, jo, jo.
JB: ...a to my jsme, tedy vy jste v Sekci mladé hudby vydali kazetu a vlastně jste tady tenkrát, kdy se vůbec nepomáhalo nikomu ve světě, zorganizovali pomoc. Jak to vlastně bylo?
LZ: Ve světě se pomáhalo. Jmenovalo se to Aid for Africa. Tenkrát byl v zvlášť Habeši a ještě i v jiných afrických zemích hladomor jak bič, strašně moc lidí umíralo hlady. A rockeři se, jako už několikrát před tím a potom také, rozhodli pro masovou akci - benefiční koncerty, nahrávky atd. Rozhodli se sehnat peníze na pomoc těmto hladovějícím lidem. Já jsem se rozhodl se přidat, protože já s nimi prostě soucítím… Empatie je totiž další věc, o které bych .... zase odskakuju… empatie je jedna ze strašidelně důležitých věcí a současné lidstvo jakoby se od ní odklánělo.
LZ: Vciťování se je vlastně synchronizace vlastního cítění s druhým člověkem. Má vést k nebojovému, k nezápasícímu vztahu. Ta empatie je pro mě hrozně důležitá věc, a vůbec nevím, jak bych se měl bavit s někým, kdo je neempatický. Všechno zůstává na povrchu…
O čem jsme se to bavili?
JB: Jak tě v době, kdy to nikdo nedělal, napadnout, že budeš dělat koncert na pomoc hladovějícím v Africe?
LZ: Ta empatie byl hlavní důvod. Díky bohu se podařilo sehnat od lidí - byls’ tam také - nahrávky. Petr Skoumal tam byl, Merta a další, já už si to nepamatuji. Zajímavé bylo, že když ministr zahraničních věcí Chňoupek dozvěděl, že děláme tuhle pomoc, tak se velmi rozlítil. My jsme tenkrát byli v kontaktu s Habešským velvyslancem v Praze, tenkrát to byla komunistická země, já nevím, jak je to teď, a Chňoupek zakázal habešskému velvyslanci veškerý styk s námi, takže jsme pomáhat nesměli. Ten bolševismus byl tak absurdní, že to zakázal lidem jenom proto, že to nebylo od něj, že to nesmrdělo stejně jako on. Prostě to nemělo ten smrad. Jako když se očuchávají psi…
LZ: Jistě, hlavně to, žes jim nešpuntoval hlavu do jejich zadnice. Tak nakonec dokonce zakázali tuhletu pomoc Africe. Naštěstí se to prý z Červeného kříže nakonec dostalo tam, kam mělo.
LZ: Jakmile se objevily počítače, tak jsem úplně explodoval nadšením.
JB: Řekni mi, proč jsi se dal vlastně na tuhle dráhu? Co ti to dalo? Proč jsi opustil ten reálný svět někde a zasedl k obrazovce?
LZ: Pro mě to není nereálný svět. Já nevím, ale ten název virtuální svět je pro mě prostě naprostá pakárna!
LZ: Pro mě to je fyzický svět, to jsou fyzické součástky, software je fyzická záležitost, to je jenom nástroj, určitý novodobý nástroj. Je to pro mě jenom rychlejší možnost ušetřit čas, energie atd. Pro komunikaci s lidmi, kteří jsou sice méně vidět než byli třeba ti členové Sekce mladé hudby, ale já jsem je také neviděl. Když jsem jim poslal knížku, byli pro mě virtuální? Já nevím... To je prostě fyzický svět, jenom jsou mezi námi vzdálenosti a momentálně ten, kdo je mi fyzicky blízký, tak pro mě jakoby fyzicky existoval, pro mě fyzicky existuje všechno, nebo já bych spíše řekl duchovně nebo psychicky nebo nějak v tomto smyslu. To není virtuální realita nebo nerealita, to jsou pitomosti….
Ten internet je v současné době fenoménem, který je obrovským chaosem, z něhož teprve začíná povstávat nějaký řád. Dostává to jakoby nějaká pravidla, jakýsi směr. Ale při tom je to tak otevřený systém a ta otevřenost systému je jedna z nejdůležitějších věcí vůbec pro to, aby mohl ten systém brát a vydávat informace. Čili feedback toho systému samotného. To není černá díra, do které všechno zmizí nebo zase supernova na ten moment, která jenom vyšlehne všechno do svého okolí. Jsou bohužel lidé, kteří jsou černé díry. Nemáš někdy z některých lidí ve tvé blízkosti pocit, že všechnu energii jakoby požírají z tebe, že do nich jde jako do černé díry? Já jim říkám upíři energie. To jsou takoví ti, co mají černou díru v sobě. Já jsem z nich vždycky nervózní…
JB: Řekni mi jak ti tohleto všechno, co mi tady povídáš, zapadá do toho tvého životního altruismu, v čem je to dobré? Ne, že to funguje! To vím, že to funguje, ale v čem je to dobré. Proč to děláš? Proč jsi s tím spokojený, že to děláš?
LZ: Člověče, to já nevím. To nevím.
JB: Ty jsi nikdy v životě nebyl zaměstnaný, ale také jsi nikdy nebydlel nebo jak to je? Vždycky když jsem tě viděl ve sklepě, byl jsi u počítače, pak sis tam lehl a spal tam a my jsme tě našli dopoledne, jak ještě spíš, protože jsi celou noc něco dělal. Žiješ tak pořád?
LZ: To dělám do dneška.
LZ: Já jsem homeless. Jsem perfektní homeless. Mně nikdy nepatřily bicí, na které jsem hrál, neměl jsem nikdy žádný počítač ve svém vlastnictví. Já nějak nemám, člověče, k vlastnictví vztah. Nevím, čím to je. Já nechci vlastnit.
LZ: Já nevím. Nějak to furt jde, no. Ta energie, ty výsledky, které jsou atd. tak mi umožňují existovat. Ale je fakt, že dělám celý den a když na mě přijde únava, spánek, no tak se svalím dolů pod stůl a tam spím.
LZ: Schází mi. Tím, že jsem v tom velkém fofru, neustále produkoval děsný kvanta věcí, musel jsem oddřít taky spoustu věcí za lidi, kteří ode mne za to dostávali peníze, přestože neudělali něco, co měli. A kdybych to neudělal já, tak to nebylo To je jedna z věcí, která mě vyloženě vadí. Parazitismus lidí kolem tebe. Tak jsem nestihl si v životě zařídit to, co, jak říká arabské přísloví, by každý muž měl - zasadit strom, postavit dům a vychovat syna nebo rodinu nebo - jak je to, já nevím. Byl jsem ženatý tři roky, kdysi dávno...
LZ: Ne, tenkrát jsem se vloupal OPBH do opuštěného bytu a narodila se dcera. Bohužel nastal rozvod a bohužel má bejvalá používala dceru jako nástroj proti mně. Žije dneska v Americe. My jsme se našli na internetu před třemi lety. Čirou náhodou.
LZ: No, já jsem lítal před těmi třemi lety po internetu, zrovna to bylo před těsně Velikonocemi, a nechal jsem na jednom serveru vzkaz, že děkuji za to, že jsem si mohl zadarmo stáhnout jejich program. A ono se mi něco ozvalo česky a to skutečně byla ona! Takhle jsem se neuvěřitelně našli na internetu…
LZ: No, že bych to příliš praktikoval, to ne, protože to nějak nepotřebuji nebo nevyžaduji. Ale nevadí mi ho mít, když jsem někde. A nějací ti životní přátele tu samozřejmě jsou, ale teď už jsem raději sám, protože si musím vyřešit a udělat ještě spousty věcí.
LZ: Já mám pořád pocit, že na jednu stranu zápasím s větrnými mlýny a na druhou stranu se sebou, ale díky tomu nemám žádné větší problémy (smích). Nebo já nevím, jak bych to řekl. Já jsem třeba poznal spoustu lidí, kteří když nejsou pod něčím nebo s něčím spojeni přímo, tak propadají depresi nebo něčemu takovému. Já chci zůstat svobodný celý život, prostě pokud to půjde, než umřu. Nechci se nechat zaměstnat už jenom proto, že bych ztratil trošku toho pocitu svobody. Já prostě nejsem schopen být nesvobodný.
A o čem jsme to mluvili....? (smích)
(upravil JAN BURIAN)